Dear colleagues,
The fifth movie session of project “Sociology and Movie” will be on 1 of April at 17.00 at in the Cinema Art (Kino Art), small room, address: Cihlářská 643/19
Anatomy of Hell (country of origin France; directed by Catherine Breillat) - Construction of subject in sexual discourses – Foucault
pondělí 31. března 2008
Záznam ze 4.tého setkání
Zdá se, že potíže technického rázu jsou osudem našich setkání. Tentokrát nejen, že zamrzl film v půlce, což už řešíme obvyklou pauzou, ale navíc nešel spustit film. Proto místo Anatomie pekla jsme použili film, co měl být pro příští setkání - Korida vášně (Ai no corida). S uchopením tohoto filmu jsem měl po pravdě potíže, jelikož jsem jej před tím neviděl. Improvizovat a použít připravený hand out bylo výzvou, které jsme se postavili čelem.
Díky zajímavým dotazům od publika, jsme měli svou roli ulehčenou. Za to vám dík.
Příští setkání už bude v kinu ART, v malém sále. Přesto že se jedná o 1. dubna, nejde o apríl! Začneme v 17 00 a tentokrát se Anatomie pekla podaří, a Foucault zase bude naší teoretickou oporou.
sobota 22. března 2008
Hand out 4 - Foucault and Anatomy of the hell
Anatomy of Hell (Film) and Foucault
We will use here Michel Foucault’s The History of Sexuality and its volume 2 The Use of Pleasure
In the introduction of above mentioned book he says: what I planned was a history of the experience of sexuality, where experience is understood as the correlation between fields of knowledge, types of normativity and forms of subjectivity in a particular culture. (P 4 Foucault)
So, it means we can speak construction of ethics and morals in action which vary according to culture and historical period.
Foucault describes ethics as a kind of relation an individual has with him or herself. The essential condition for the practice of ethics is freedom, the ability to choose one action, not another. Morals are connected to ethics. Any moral action, Foucault says, means that one has to work on oneself in some way. (Pp 114-115 O’Farrel)
He suggest that there are four aspects to the way an individual constitutes him or herself as the moral subject of their actions
1. The first aspect relates to the part of the individual which acts as the focus of moral conduct. This is the part of the self that needs to be worked on in order to achieve moral conduct. Foucault argues that for contemporary people in Western society, it is feelings, for early Christians it was desire and for Ancient Greeks it was acts. So, for example, for Ancient Greeks, it was the action of not sleeping with boys that was the moral target, for Christians it was not desiring the boy at all and for contemporary people it is recognizing one’s true feelings and having healthy desires.
2. The second aspect concerns what makes an individual recognize their moral obligation. Depending on the historical period or culture it could be social customs or the harmonious order of the cosmos.
3. The third aspect relates to the means by which individuals transform and work on themselves. Foucault also employs the terms ”ascetics” and “ethical work” in this instance. A whole variety of physical and mental techniques can be employed to this end, for example, self-discipline in the areas of food such as fasting or eating only particular types of food.
4. Finally there is the question of what sort of person an individual might want to be: pure, immortal, free or master of the self. Thus the aim might be eternal salvation or to be somebody who is in control of themselves and not at the whim of every earthy desire. (p 115)
Sources:
O’Farrel, Clare. 2005. Michel Foucault. London, SAGE Publications
Foucault, Michel. 1990. The use of pleasure: volume 2 of The history of sexuality. New York, Vintage Books
We will use here Michel Foucault’s The History of Sexuality and its volume 2 The Use of Pleasure
In the introduction of above mentioned book he says: what I planned was a history of the experience of sexuality, where experience is understood as the correlation between fields of knowledge, types of normativity and forms of subjectivity in a particular culture. (P 4 Foucault)
So, it means we can speak construction of ethics and morals in action which vary according to culture and historical period.
Foucault describes ethics as a kind of relation an individual has with him or herself. The essential condition for the practice of ethics is freedom, the ability to choose one action, not another. Morals are connected to ethics. Any moral action, Foucault says, means that one has to work on oneself in some way. (Pp 114-115 O’Farrel)
He suggest that there are four aspects to the way an individual constitutes him or herself as the moral subject of their actions
1. The first aspect relates to the part of the individual which acts as the focus of moral conduct. This is the part of the self that needs to be worked on in order to achieve moral conduct. Foucault argues that for contemporary people in Western society, it is feelings, for early Christians it was desire and for Ancient Greeks it was acts. So, for example, for Ancient Greeks, it was the action of not sleeping with boys that was the moral target, for Christians it was not desiring the boy at all and for contemporary people it is recognizing one’s true feelings and having healthy desires.
2. The second aspect concerns what makes an individual recognize their moral obligation. Depending on the historical period or culture it could be social customs or the harmonious order of the cosmos.
3. The third aspect relates to the means by which individuals transform and work on themselves. Foucault also employs the terms ”ascetics” and “ethical work” in this instance. A whole variety of physical and mental techniques can be employed to this end, for example, self-discipline in the areas of food such as fasting or eating only particular types of food.
4. Finally there is the question of what sort of person an individual might want to be: pure, immortal, free or master of the self. Thus the aim might be eternal salvation or to be somebody who is in control of themselves and not at the whim of every earthy desire. (p 115)
Sources:
O’Farrel, Clare. 2005. Michel Foucault. London, SAGE Publications
Foucault, Michel. 1990. The use of pleasure: volume 2 of The history of sexuality. New York, Vintage Books
Hand out - Foucault subjektem Anatomického pekla
Foucault subjektem Anatomického pekla
Petr Sič
Anatomie pekla – Tuším, že po shlédnutí tomto filmu si nejspíš každý kluk dá pozor na podivné brigády nabídnuté v noci neznámou dívkou. Režisérka se v něm snaží odřít realitu až na morek. Využívá k tomu klasické pomůcky původně sloužící k vábení pozornosti – hrubou sexualitu. Tu ovšem podává s tak cynickým úsměvem balancujícím na hranici amatérsky-dokumentaristické práci kamery, takže máme až příliš moc času na vychutnávání naturálních scén. Až příliš moc, tak hodně, že dokonce máme čas myslet. Ve filmu dostaneme prostor k reflexi – která možná projde od triviálního: proč ztrácím čas tady až k hloupějšímu nahlédnutí pod pokličku vlastních kalhot. A to je přesně místo, odkud si nás autorka vyzvedne a pokud se necháme, tak nás provede svým příběhem.
Foucault Michael
Subjectification – the way the individua turns himself into a subjekt of health, sexuality …
Vědění – produkt diskursivních praktik (oblast viděného – nemůžeme vidět to, co nemůžeme pojmenovat)
Moc – vztah mezi dvěma (a více) silami (povstání události je aktualizací vztahů mezi silami, které se k ní vztahují (kdyby to řekl Nietzsche, bylo by to alespoň poetické, takhle to je jen nesrozumitelné pozn. autora)
Subjektivita
– jedinec se obrací sám k sobě, či ještě lépe uchopuje sám sebe v kategoriích dodaných věděním (a není schopen vykročit mimo tento obraz).
- místo, kde se se stratum vědění ohýbá k sobě samému skrz vynoření se události v poli moci.
Pravda se nehledá, tvoří se
Petr Sič
Anatomie pekla – Tuším, že po shlédnutí tomto filmu si nejspíš každý kluk dá pozor na podivné brigády nabídnuté v noci neznámou dívkou. Režisérka se v něm snaží odřít realitu až na morek. Využívá k tomu klasické pomůcky původně sloužící k vábení pozornosti – hrubou sexualitu. Tu ovšem podává s tak cynickým úsměvem balancujícím na hranici amatérsky-dokumentaristické práci kamery, takže máme až příliš moc času na vychutnávání naturálních scén. Až příliš moc, tak hodně, že dokonce máme čas myslet. Ve filmu dostaneme prostor k reflexi – která možná projde od triviálního: proč ztrácím čas tady až k hloupějšímu nahlédnutí pod pokličku vlastních kalhot. A to je přesně místo, odkud si nás autorka vyzvedne a pokud se necháme, tak nás provede svým příběhem.
Foucault Michael
Subjectification – the way the individua turns himself into a subjekt of health, sexuality …
Vědění – produkt diskursivních praktik (oblast viděného – nemůžeme vidět to, co nemůžeme pojmenovat)
Moc – vztah mezi dvěma (a více) silami (povstání události je aktualizací vztahů mezi silami, které se k ní vztahují (kdyby to řekl Nietzsche, bylo by to alespoň poetické, takhle to je jen nesrozumitelné pozn. autora)
Subjektivita
– jedinec se obrací sám k sobě, či ještě lépe uchopuje sám sebe v kategoriích dodaných věděním (a není schopen vykročit mimo tento obraz).
- místo, kde se se stratum vědění ohýbá k sobě samému skrz vynoření se události v poli moci.
Pravda se nehledá, tvoří se
Anatomie pekla - jak jsem jej viděl před 3 lety
Anatomie pekla
Petr Sič
Tam kde jsem jazyku nevěřil
Anatomie pekla je zvláštní film, ale dřív než se pustím do něj, chtěl bych prohodit pár slov o této formě. Film, alespoň v tom významu, jak nám jej podsouvá televize, na nás působí velmi bezprostředně. Mluví ikonickou řečí. Kreslí obrazy, jenž se zdají srozumitelné každému. Byl bych v pokušení říct, že film na nás působí bez toho, aniž bychom se museli naučit jeho jazyk. Jako bychom k jeho porozumění nepotřebovali se socializovat.
Anatomie pekla mi však znemožnil tento bezprostřední přístup. Neměl jsem tzv. aha-zážitek. Film ve mně sice nechal nějaký dojem, ale ten byl velmi neuchopitelný. Podobně jako když ráno vám v puse zůstane chuťový ocas z večerního vína a vy marně vzpomínáte, s kým jste měl včera tu čest. Měl jsem tendenci jej odmítnout, označkovat levnou nálepkou a zapomenout. Nedal se však jen tak sežvýknout.
Jelikož jsem Anatomii pekla viděl v rámci jednoho z dýchánků naší feministické sekce následovala po skončení filmu diskuse. Byl jsem překvapený jak různě se dá tento film číst. Někteří byli znechuceni brutálními scénami, další zaujala předhozená témata intimity, hodně lidí bylo znuzeno pomalým tempem filmu a někteří byli ospalí snovými scénami. Trochu mimo působili feministky s jejich předem připravenými kategoriemi, do nichž tento film chtěli napasovat. Násilné zjednodušení a okleštění o nefeministické interpretace působilo dost uměle a nabízené pojmy mi s filmem neladily.
Ukázalo se, že film, právě proto, že je ikonický, dovoluje v nezakotvenosti svých výrazů různé způsoby čtení. Význam jednotlivých obrazů jakoby plaval nadnášen svou neurčitostí, nebyl jako slovo svázán s jediným okruhem toho, co může znamenat. Z názorů jednotlivých lidí byla vidět různost a mnohost pohledů, z nichž o žádném se nedalo mluvit jako o jediném správném. Než o hledání pravdy to bylo o poklonách žádoucnosti. Nikdo nechtěl urazit feministky tím, že by identifikoval některé scény „jejich“ kultovního filmu jako čistě pornografické. Původ různosti interpretací jsem si pro sebe určil jako vliv naučeného jazyka, který nabízí kategorie, v nichž můžeme film uchopit. Proto si myslím, že určitá „zaslepenost“ feministek nebyla dána jejich purismem, jejich odporem k nefeministickým tématům, ale „slepostí“ jejich jazyka, který jim neumožnil se jinak vyjadřovat.
Ovšem o kom toho vím více, než o sobě? Proto se vrátím k tomu, jak jsem film četl já. Jako první mě zaujala strojovost. Herci se často dostávali do scén, v nichž svou roli přehrávali a to právě ve chvílích, kdy film měl získávat na autenticitě. Když jsem si přehrával jejich odstup, jejich vnitřní chlad k roli, vybavili se mi fotografie Saudka. Ty taky ve své vtíravé líbeznosti podsouvají rychlé kategorie – líbivé, jemně erotické, jednoduché až kýčovitě krásné. Pokud však je prohlížíme v sérii, může nás zaujmout jistá teatrálnost. Divadelní napětí, které jakoby neúmyslně narušuje autentičnost obrazu. Jakoby nám autor neříkal jako obvykle: Podívejte se, co vidím v objektivu!, ale jako by spíše nás pozíval do světa své intimity, svých citů. Nutil nás stávat se voyeury, diváky jeho soukromí a postavil nás do role sousedů s uchem přitisknutým ke stěně, nebo ještě lépe, koukajících klíčovou dírkou.
Podobně mě oslovovala Anatomie pekla. Vyumělkovanost dialogů, absurdnost situací mě odtrhávalo od toho, abych se do filmu jen ponořil a bez přemýšlení jej prožil. Neautentičnost obrazů mi říkala, že scény je třeba chápat symbolicky, že je potřeba hledat za nimi další významy. A jelikož jsem chtěl hledat význam, musel jsem se ptát sám sebe, co chtěla autorka říct? Co tímto filmem chtěla sdělit? Protože v okamžiku, kdy bych tušil, o čem autorka mluví, mohl bych lépe rozumět jednotlivým obrazům.
Téma poslání, se mi zdá, je v tomto filmu velmi podstatné. Autorka skákala v rámci jednotlivých forem (snové záběry kontra dokumentaristické, dlouhé výpravné pasáže (skoro až něžné) v protikladu s brutálními účinky šokujících pornosadistických scén), používala různých rovin – návrat do dětství, pasáže vyprávění(snů), dialogy a práce s nahotou. Ve své metodě vyprávění nepoužívala obvyklý postup kamery, neexperimentovala s ní, ta naopak byla velmi klidná a vytvářela spolu s malým počtem střihů, poklidný dojem filmu. Nešla po akci, ačkoliv příběh k tomu vybízel. Tudíž nesnažila se nás vtáhnout lacinými triky do děje. Naopak předkládala jednotlivé scény se zpomalenou delikátností, abychom je mohli „vychutnat“ (např. místo erotiky ukázala těla jako směšná, neohrabaná). Statickou kamerou nás vybídla k odstupu. Dává nám prostor k uvědomění si obsahu scén. Připomíná to přístup starých filosofů, kteří odkládali knihu v okamžiku, kdy je začínala pohlcovat, protože by k ní nemohli získat dostatečný odstup. Jde o podobné popichování čtenáře, jeho provokování, jako používá W. Benjamin. Už svým stylem psaní, točení, staví diváka do kritické pozice.
Jestli je v něčem stereotypní, tak je to ve zvolených situací. Mnoho z nich prožíváme jako každodenní, běžné a autorka je vystavením do nového světla problematizuje (hraní si na doktora v dětství, polykání semene, placení za erotické služby, ráno nad panákem v baru). Proto můj způsob uchopení tohoto filmu je odlišný od ostatních. Myslím si, že autorka nám nepřišla předkládat hotové dílo, ukázat k čemu došla. Ani si nemyslím, že by se nás snažila provokovat, donutit nás k akci, k zamyšlení, i když občas používá pobuřujících, vyzývavých projevů. Naopak myslím si, že autorka se zabývala tématem, který se ji osobně bytostně dotýkal a tento film je její způsob hledání odpovědi.
Na první pohled se zdá, že autorka hledá sebe v základních rolích nabízených společností. Odstupuje od vzoru ideální ženy, stejně tak i muže. Proplétá se mezi nimi a herci často přijímají chování náležící druhému pohlaví (vzlykající muž, vládnoucí žena). Autorčiným prostředkem k narušení těchto stereotypů je jejich obnažení v intimních tématech. Autorka však není v tomto důsledná, žena se občas stává zpátky nežnou dívkou a muž chlapem. To je další z důvodů, proč si myslím, že pro autorku jde o způsob hledání. Hledání vlastní pozice.
Brutálnost způsobu hledání mi připomíná Markýza de Sade. Ten vstupuje do extrémů, aby odhalil vlastní hranice, na kterých zastaví. Využívá hraničních zážitků, aby našel své limity. Sade tyto limity označuje jako svazující, jsou to pro něj hranice zbabělých. Pro autorku je důležité najít společenskou naučenost rolí, v extrémních situacích je překračovat, a tím zpochybnit. A stejně jako Nietzche odhalit naučenost těchto pozic, proto abychom se jich mohli vzdát a ustanovit si vědomě své vlastní. Jde o pohybování se na hranici jazyka, abychom odhalili vše, co není naše. Odhalit vše, co přijímáme jako „vrozené“, automatické a přitom se jedná o společensky stanovené.
Film Anatomie pekla je o hledání limitů a jejich překračování. O hledání sebe na těchto hranicích. Jde o růstový film – prožité zkušenosti postavy zásadně mění; který nám ukazuje, že kromě mudrování existuje i cesta extrémů. Autorka uchopuje identitu na nejintimnějším místě, hold francouzy byli vždycky rafinovaní.
Petr Sič
Tam kde jsem jazyku nevěřil
Anatomie pekla je zvláštní film, ale dřív než se pustím do něj, chtěl bych prohodit pár slov o této formě. Film, alespoň v tom významu, jak nám jej podsouvá televize, na nás působí velmi bezprostředně. Mluví ikonickou řečí. Kreslí obrazy, jenž se zdají srozumitelné každému. Byl bych v pokušení říct, že film na nás působí bez toho, aniž bychom se museli naučit jeho jazyk. Jako bychom k jeho porozumění nepotřebovali se socializovat.
Anatomie pekla mi však znemožnil tento bezprostřední přístup. Neměl jsem tzv. aha-zážitek. Film ve mně sice nechal nějaký dojem, ale ten byl velmi neuchopitelný. Podobně jako když ráno vám v puse zůstane chuťový ocas z večerního vína a vy marně vzpomínáte, s kým jste měl včera tu čest. Měl jsem tendenci jej odmítnout, označkovat levnou nálepkou a zapomenout. Nedal se však jen tak sežvýknout.
Jelikož jsem Anatomii pekla viděl v rámci jednoho z dýchánků naší feministické sekce následovala po skončení filmu diskuse. Byl jsem překvapený jak různě se dá tento film číst. Někteří byli znechuceni brutálními scénami, další zaujala předhozená témata intimity, hodně lidí bylo znuzeno pomalým tempem filmu a někteří byli ospalí snovými scénami. Trochu mimo působili feministky s jejich předem připravenými kategoriemi, do nichž tento film chtěli napasovat. Násilné zjednodušení a okleštění o nefeministické interpretace působilo dost uměle a nabízené pojmy mi s filmem neladily.
Ukázalo se, že film, právě proto, že je ikonický, dovoluje v nezakotvenosti svých výrazů různé způsoby čtení. Význam jednotlivých obrazů jakoby plaval nadnášen svou neurčitostí, nebyl jako slovo svázán s jediným okruhem toho, co může znamenat. Z názorů jednotlivých lidí byla vidět různost a mnohost pohledů, z nichž o žádném se nedalo mluvit jako o jediném správném. Než o hledání pravdy to bylo o poklonách žádoucnosti. Nikdo nechtěl urazit feministky tím, že by identifikoval některé scény „jejich“ kultovního filmu jako čistě pornografické. Původ různosti interpretací jsem si pro sebe určil jako vliv naučeného jazyka, který nabízí kategorie, v nichž můžeme film uchopit. Proto si myslím, že určitá „zaslepenost“ feministek nebyla dána jejich purismem, jejich odporem k nefeministickým tématům, ale „slepostí“ jejich jazyka, který jim neumožnil se jinak vyjadřovat.
Ovšem o kom toho vím více, než o sobě? Proto se vrátím k tomu, jak jsem film četl já. Jako první mě zaujala strojovost. Herci se často dostávali do scén, v nichž svou roli přehrávali a to právě ve chvílích, kdy film měl získávat na autenticitě. Když jsem si přehrával jejich odstup, jejich vnitřní chlad k roli, vybavili se mi fotografie Saudka. Ty taky ve své vtíravé líbeznosti podsouvají rychlé kategorie – líbivé, jemně erotické, jednoduché až kýčovitě krásné. Pokud však je prohlížíme v sérii, může nás zaujmout jistá teatrálnost. Divadelní napětí, které jakoby neúmyslně narušuje autentičnost obrazu. Jakoby nám autor neříkal jako obvykle: Podívejte se, co vidím v objektivu!, ale jako by spíše nás pozíval do světa své intimity, svých citů. Nutil nás stávat se voyeury, diváky jeho soukromí a postavil nás do role sousedů s uchem přitisknutým ke stěně, nebo ještě lépe, koukajících klíčovou dírkou.
Podobně mě oslovovala Anatomie pekla. Vyumělkovanost dialogů, absurdnost situací mě odtrhávalo od toho, abych se do filmu jen ponořil a bez přemýšlení jej prožil. Neautentičnost obrazů mi říkala, že scény je třeba chápat symbolicky, že je potřeba hledat za nimi další významy. A jelikož jsem chtěl hledat význam, musel jsem se ptát sám sebe, co chtěla autorka říct? Co tímto filmem chtěla sdělit? Protože v okamžiku, kdy bych tušil, o čem autorka mluví, mohl bych lépe rozumět jednotlivým obrazům.
Téma poslání, se mi zdá, je v tomto filmu velmi podstatné. Autorka skákala v rámci jednotlivých forem (snové záběry kontra dokumentaristické, dlouhé výpravné pasáže (skoro až něžné) v protikladu s brutálními účinky šokujících pornosadistických scén), používala různých rovin – návrat do dětství, pasáže vyprávění(snů), dialogy a práce s nahotou. Ve své metodě vyprávění nepoužívala obvyklý postup kamery, neexperimentovala s ní, ta naopak byla velmi klidná a vytvářela spolu s malým počtem střihů, poklidný dojem filmu. Nešla po akci, ačkoliv příběh k tomu vybízel. Tudíž nesnažila se nás vtáhnout lacinými triky do děje. Naopak předkládala jednotlivé scény se zpomalenou delikátností, abychom je mohli „vychutnat“ (např. místo erotiky ukázala těla jako směšná, neohrabaná). Statickou kamerou nás vybídla k odstupu. Dává nám prostor k uvědomění si obsahu scén. Připomíná to přístup starých filosofů, kteří odkládali knihu v okamžiku, kdy je začínala pohlcovat, protože by k ní nemohli získat dostatečný odstup. Jde o podobné popichování čtenáře, jeho provokování, jako používá W. Benjamin. Už svým stylem psaní, točení, staví diváka do kritické pozice.
Jestli je v něčem stereotypní, tak je to ve zvolených situací. Mnoho z nich prožíváme jako každodenní, běžné a autorka je vystavením do nového světla problematizuje (hraní si na doktora v dětství, polykání semene, placení za erotické služby, ráno nad panákem v baru). Proto můj způsob uchopení tohoto filmu je odlišný od ostatních. Myslím si, že autorka nám nepřišla předkládat hotové dílo, ukázat k čemu došla. Ani si nemyslím, že by se nás snažila provokovat, donutit nás k akci, k zamyšlení, i když občas používá pobuřujících, vyzývavých projevů. Naopak myslím si, že autorka se zabývala tématem, který se ji osobně bytostně dotýkal a tento film je její způsob hledání odpovědi.
Na první pohled se zdá, že autorka hledá sebe v základních rolích nabízených společností. Odstupuje od vzoru ideální ženy, stejně tak i muže. Proplétá se mezi nimi a herci často přijímají chování náležící druhému pohlaví (vzlykající muž, vládnoucí žena). Autorčiným prostředkem k narušení těchto stereotypů je jejich obnažení v intimních tématech. Autorka však není v tomto důsledná, žena se občas stává zpátky nežnou dívkou a muž chlapem. To je další z důvodů, proč si myslím, že pro autorku jde o způsob hledání. Hledání vlastní pozice.
Brutálnost způsobu hledání mi připomíná Markýza de Sade. Ten vstupuje do extrémů, aby odhalil vlastní hranice, na kterých zastaví. Využívá hraničních zážitků, aby našel své limity. Sade tyto limity označuje jako svazující, jsou to pro něj hranice zbabělých. Pro autorku je důležité najít společenskou naučenost rolí, v extrémních situacích je překračovat, a tím zpochybnit. A stejně jako Nietzche odhalit naučenost těchto pozic, proto abychom se jich mohli vzdát a ustanovit si vědomě své vlastní. Jde o pohybování se na hranici jazyka, abychom odhalili vše, co není naše. Odhalit vše, co přijímáme jako „vrozené“, automatické a přitom se jedná o společensky stanovené.
Film Anatomie pekla je o hledání limitů a jejich překračování. O hledání sebe na těchto hranicích. Jde o růstový film – prožité zkušenosti postavy zásadně mění; který nám ukazuje, že kromě mudrování existuje i cesta extrémů. Autorka uchopuje identitu na nejintimnějším místě, hold francouzy byli vždycky rafinovaní.
čtvrtek 20. března 2008
Seminář o Castells pokračoval ve Skeněné louce
Na začátku přednášky jsme využili možnosti techniky a na krátké ukázce filmu jsem demonstrovali altruistickou sebevraždu. Poté jsme krátce představili teorii Castellse - já jsem dával důraz na spojení mezi resistence identity a společností komunitního typu (který pak odpovídá "mafii" rodinám).
Technika nás tentokrát nezklamala a zase nám umožnila několik zdravých přestávek - tentokrát hned třem a po té finální jsme se dodívali na film na monitoru (přesilovka dvacet párů očí kontra dvacetipalcový monitor). I když doufám, že se nám podařilo využít přestávek pro začínající diskusi.
Jelikož katedra sociologie nám už nepřispívá ani na tisknutí plakátů, tak jsme k vchodu nastražili klobouk. Bohužel odkázání na dobrovolné vstupné se nesetkala s pochopením, bržto byla pochopena jako vtip.
Závěr patřil několika 14 stupňovým pivům a ukázky typické studentské zábavy - sezení na zemi a popíjení sladkého moku.
Proto vás teď osobně zvu na můj oblíbený (tentokrát neakční) film "Anatomie pekla" v 18:00 v U42. Tentokrát to bude dost o Foucaultovy.
Těším se na vás
Next movie session
Dear colleagues,
The fourth movie session of project “Sociology and Movie” will be on 25th of March at 18.00 at Faculty of Social Studies (FSS); room U42
Anatomy of Hell (country of origin France; directed by Catherine Breillat) Construction of subject in sexual discourses – Foucault
pondělí 17. března 2008
Hand out - Castellsova identita ztracená Ve spárech yakuzy
Castellsova identita Ve spárech yakuzy
Yakuza – Japonská organizace, občas označovaná jako zločinecká, původně zabývající se ochranou klientů. Je typická svou klanovou organizační strukturou (vztah oyabun – kobun / otec – syn), jejíž motto je „loajalita jdoucí za hranici věrnosti“.
Takeshi Kitano – Ve spárech yakuzy (2000)
Výlet do kultury yakuzy a do neevropského narativního stylu vyprávění.
Castells Manuel - The power of identity
Legitimizovaná identita – identita opírající se o ve společnosti dominantní instituce. Dle Castells tato identita je základen občanské společnosti – jelikož se při své vytváření opírá o dominantní instituce, tak racionalizuje zdroje dominace (srovnej s role legitimizace a občanská společnost Habermass)
„Legitimizing identity generates a civil society, that as, a set of oranizations and institutions, as well as a series
of stuructured and organized social actors, which reproduce the identity that rationalizes the source of struct. domination.“ (Castells, M – The power of identity)
Identita rezistence – vytváří se vymezováním se vůči dominantním formám identity. Je to obranná forma – často přijímaná stigmatizovanými (zástupci menšin, utlačovaní etc.), neuznává dominantní principy a funguje na základech exkluze. Společnosti zakládané na tomto principu identity vedou nabývají podobu komunitního typu.
„Identity of resistence leads to the formation of communes (communities).“ (Castells, M – The power of identity)
Projektová identita – budování nové identity jako redefinování vlastní pozice ve společnosti. Vede k posilování individualismu a budování subjektu.
Zdroj:
Castells, Manuel. 2004. The power of identity. 2nd ed. Blackwell Publishers, Malden
Yakuza – Japonská organizace, občas označovaná jako zločinecká, původně zabývající se ochranou klientů. Je typická svou klanovou organizační strukturou (vztah oyabun – kobun / otec – syn), jejíž motto je „loajalita jdoucí za hranici věrnosti“.
Takeshi Kitano – Ve spárech yakuzy (2000)
Výlet do kultury yakuzy a do neevropského narativního stylu vyprávění.
Castells Manuel - The power of identity
Legitimizovaná identita – identita opírající se o ve společnosti dominantní instituce. Dle Castells tato identita je základen občanské společnosti – jelikož se při své vytváření opírá o dominantní instituce, tak racionalizuje zdroje dominace (srovnej s role legitimizace a občanská společnost Habermass)
„Legitimizing identity generates a civil society, that as, a set of oranizations and institutions, as well as a series
of stuructured and organized social actors, which reproduce the identity that rationalizes the source of struct. domination.“ (Castells, M – The power of identity)
Identita rezistence – vytváří se vymezováním se vůči dominantním formám identity. Je to obranná forma – často přijímaná stigmatizovanými (zástupci menšin, utlačovaní etc.), neuznává dominantní principy a funguje na základech exkluze. Společnosti zakládané na tomto principu identity vedou nabývají podobu komunitního typu.
„Identity of resistence leads to the formation of communes (communities).“ (Castells, M – The power of identity)
Projektová identita – budování nové identity jako redefinování vlastní pozice ve společnosti. Vede k posilování individualismu a budování subjektu.
Zdroj:
Castells, Manuel. 2004. The power of identity. 2nd ed. Blackwell Publishers, Malden
Hand out - Castells and Brother
Brother (film) and Manuel Castells
By identity I understand the process of construction of meaning on the basis of cultural attribute, or a related set of cultural attributes, that is given priority over other sources of meaning. (p.6 Castells)
The construction of identities uses building materials from history, from geography, from biology, from productive reproductive institutions, from collective memory and from personal fantasies, from power apparatuses and religious revelations. But individuals, social groups, and societies process all these material and rearrange their meaning, according to social determinations and cultural projects that are rooted in their social structure, and in their time/space framework. (p.7)
According to Castells in our contemporary world (Network Society) identity construction (here we talk about group identity) could be defined as resistance identity.
Resistance identity: generated by those groups who are in positions/conditions devalued and/or stigmatized by the logic of domination, thus building trenches of resistance and survival on the basis of principles different from, or opposed to, those permeating the institutions of society. (p.8)
This type of identity (resistance identity) leads to the formation of communes, or communities. That is, the building of defensive identity in the value judgment while reinforcing the boundary. (p.9)
So, as Castells claims, it is possible that from such communes, new subject – that is, collective agents of social transformation – may emerge, thus constructing new meaning around project identity. Project identity is when social actors, on the basis of whatever cultural materials are available to them, build a new identity that redefines their positions in society and, by so doing, seek the transformation of overall social structure. (p.8)
This is the case, for instance, when feminism moves out of trenches of resistance of women’s identity and women’s rights, to challenge patriarchalism, thus the patriarchal family, and thus the entire structure of production, reproduction, sexuality, and personality on which societies have been historically based (p.7), or in a very different perspective, the final reconciliation of all human beings as believers, brother and sisters, under guidance of God’s law, be it Allah or Jesus, as a result of the religious conversion of godless, anti-family, materialist societies, otherwise unable to fulfill human needs and God’s design. (p.10)
Source:
Castells, Manuel. 2004. The power of identity. 2nd ed. Blackwell Publishers, Malden
By identity I understand the process of construction of meaning on the basis of cultural attribute, or a related set of cultural attributes, that is given priority over other sources of meaning. (p.6 Castells)
The construction of identities uses building materials from history, from geography, from biology, from productive reproductive institutions, from collective memory and from personal fantasies, from power apparatuses and religious revelations. But individuals, social groups, and societies process all these material and rearrange their meaning, according to social determinations and cultural projects that are rooted in their social structure, and in their time/space framework. (p.7)
According to Castells in our contemporary world (Network Society) identity construction (here we talk about group identity) could be defined as resistance identity.
Resistance identity: generated by those groups who are in positions/conditions devalued and/or stigmatized by the logic of domination, thus building trenches of resistance and survival on the basis of principles different from, or opposed to, those permeating the institutions of society. (p.8)
This type of identity (resistance identity) leads to the formation of communes, or communities. That is, the building of defensive identity in the value judgment while reinforcing the boundary. (p.9)
So, as Castells claims, it is possible that from such communes, new subject – that is, collective agents of social transformation – may emerge, thus constructing new meaning around project identity. Project identity is when social actors, on the basis of whatever cultural materials are available to them, build a new identity that redefines their positions in society and, by so doing, seek the transformation of overall social structure. (p.8)
This is the case, for instance, when feminism moves out of trenches of resistance of women’s identity and women’s rights, to challenge patriarchalism, thus the patriarchal family, and thus the entire structure of production, reproduction, sexuality, and personality on which societies have been historically based (p.7), or in a very different perspective, the final reconciliation of all human beings as believers, brother and sisters, under guidance of God’s law, be it Allah or Jesus, as a result of the religious conversion of godless, anti-family, materialist societies, otherwise unable to fulfill human needs and God’s design. (p.10)
Source:
Castells, Manuel. 2004. The power of identity. 2nd ed. Blackwell Publishers, Malden
středa 12. března 2008
Next session
Dear colleagues,
The third movie session of project “Sociology and Movie” will be on 18th of March at 18.00 at Faculty of Social Studies (FSS); room U42
Brother (country of origin Japan; directed by Takeshi Kitano) - Network society and identity construction –Manuel Castells
The third movie session of project “Sociology and Movie” will be on 18th of March at 18.00 at Faculty of Social Studies (FSS); room U42
Brother (country of origin Japan; directed by Takeshi Kitano) - Network society and identity construction –Manuel Castells
Jak jsem viděl druhé setkání
Musím říct, že po prvním setkání plném technických problémů a s rozpačitým závěrem, jsem k dalšímu přistupoval s určitým odstupem. Zvlášť se nám tehdy nepovedla diskuse, která tak nějak vyšuměla.
V diskusi na blogu jsme dostali dobrý podnět přesunout stěžejní část prezentace na závěr. A musím říct, že tento tah se setkal s úspěchem. Kdybych hodnotil předchozí přednášku, tak byla velmi ucelená a mluvili jsme tam každý tak patnáct minut, ovšem nedokázali jsme dostat reakci od studentů. Naopak teďka jsem měl pocit, jestli jsem to neodflákl, zda to nebylo moc krátké, protože jsme mluvili jen 5 minut. Ale diskuse se rozjela (a to přesto, že film trval dvě a půl hodiny a bylo už půl deváté), za což jsem všem vděčný.
Co bych ještě rád? Vytvořit více spojení mezi studenty (možná strategicky rezervovat po hodině stůl v nějaké hospodě?) a pokračovat v diskusi. Přece jen, nešel jsem do tohoto semináře s tím, že si vytvořím cyklus přednášek, ale s tím, že se pokusím oživit interaktivnost hodin a sám se něco dovím.
Uvidíme, co přinese příští týden. Budeme se zabývat teorii Castello - Network society a jako inspiraci použijeme Ve spárech yakuzy od T. Kitano. Zase v 18:00 v U42. Ale tentokrát je to daleko kratší film a tak bude snad více prostoru na debatu.
PS. Ještě jedna věc mě straší. Počet studentů. Tentokrát nám došli vytištěné hand-out i kofoly. Jde o to, že v kinu ART je ten sál dimenzován pro menší počet lidí... tak uvidíme.
neděle 9. března 2008
Hand out - 11.3. - Goffman and Departed
Ervin Goffman
In order to maintain a stable self-image, people perform for their social audience. As a result of this interest in performance, Goffman focused on dramaturgy, or a view of social life as a series of dramatic performances akin to those performed on the stage. (p 362 Ritzer)
Goffman assumed that when individuals interact, they want to present a certain sense of self that will be accepted by others. The actors hope that the sense of self that they present to the audience will be strong enough for the audience to define the actors as the actors want. This could be characterized as “impression management” It involves techniques actors use to maintain certain impressions in the face of problems they are likely to encounter, and methods they use to cope with these problems (Pp 362-363) this we can see in the movie
Following this theatrical analogy, Goffman spoke of front stage and back stage
The front stage is that part of the performance that generally functions in rather fixed and general ways to define the situation for those who observe the performance. (p 363)
The back stage – where facts suppressed in the front or various kinds of informal actions may appear. Performers can reliably expect no members of their front audience to appear in the back. Furthermore, they engage in various types of impression management to make sure of this (p365)
Stigma – the gap between what a person ought to be, “virtual social identity” and what a person actually is, “actual social identity.” Anyone who has a gap between these two identities is stigmatized. (p367)
Ritzer, George. 2000. Sociological Theory; McGraw – Hill, New York
In order to maintain a stable self-image, people perform for their social audience. As a result of this interest in performance, Goffman focused on dramaturgy, or a view of social life as a series of dramatic performances akin to those performed on the stage. (p 362 Ritzer)
Goffman assumed that when individuals interact, they want to present a certain sense of self that will be accepted by others. The actors hope that the sense of self that they present to the audience will be strong enough for the audience to define the actors as the actors want. This could be characterized as “impression management” It involves techniques actors use to maintain certain impressions in the face of problems they are likely to encounter, and methods they use to cope with these problems (Pp 362-363) this we can see in the movie
Following this theatrical analogy, Goffman spoke of front stage and back stage
The front stage is that part of the performance that generally functions in rather fixed and general ways to define the situation for those who observe the performance. (p 363)
The back stage – where facts suppressed in the front or various kinds of informal actions may appear. Performers can reliably expect no members of their front audience to appear in the back. Furthermore, they engage in various types of impression management to make sure of this (p365)
Stigma – the gap between what a person ought to be, “virtual social identity” and what a person actually is, “actual social identity.” Anyone who has a gap between these two identities is stigmatized. (p367)
Ritzer, George. 2000. Sociological Theory; McGraw – Hill, New York
Hand out pro 11.3. - Goffman a Skrytá identita
Erving Goffman a Skrytá identita
Skrytá identita – Policajt hraje kriminálníka, aby mohl lépe proniknout do mafie. Mafián hraje policajta, aby mohl proniknout do policie...
Goffman a dramaturgická inspirace
Sociální role
Fasáda (scéna, vzhled, způsob vystupování)
Dramatizace
Zdvořilá nevšímavost
Skrytá identita – Policajt hraje kriminálníka, aby mohl lépe proniknout do mafie. Mafián hraje policajta, aby mohl proniknout do policie...
Goffman a dramaturgická inspirace
Sociální role
Fasáda (scéna, vzhled, způsob vystupování)
Dramatizace
Zdvořilá nevšímavost
pátek 7. března 2008
Přednáška Goffman a Skrytá identita
V úterý 11.3. budeme se zabývat Goffmanem a jeho teorií hraní rolí, přičemž jako názorná ukázka nám tentokrát poslouží Skrytá identita.
Očekávám, že technika nás tentokrát nezklame a vše proběhne bez problémů. Bonusem oproti minule bude občerstvení - od společnosti Kofola holding jsme dostali sponzorský dar, za který děkujeme.
Seminář začíná v 18 00 v učebně U42, FSS, MU.
Očekávám, že technika nás tentokrát nezklame a vše proběhne bez problémů. Bonusem oproti minule bude občerstvení - od společnosti Kofola holding jsme dostali sponzorský dar, za který děkujeme.
Seminář začíná v 18 00 v učebně U42, FSS, MU.
pondělí 3. března 2008
Durkheim - Hand out for I. lesson
Durkheim and Hero (movie)
We will talk mainly about social solidarity and crime according Durkheim.
Mechanical Solidarity - Social cohesion based upon the likeness and similarities among individuals in a society, and largely dependent on common routines.
An act is criminal when it offends strong and defined states of the conscience collective. We must not say that an action shocks the conscience collective, but rather that it is criminal because it shocks the conscience collective. So, a sentiment, whatever its origin and end, is found in all minds with a certain degree of strength and clarity, and every action which violates it is a crime. (pp 123-124 Giddens)
The sentiments are strong because they are unquestioned. It is the fact that they are universally respected which gives them the specific respect which they are accorded. (p 127)
Crime is possible only if this respect is not truly universal; consequently, it implies that they are not absolutely collective. But since it is the conscience collective which is attacked, it must be that which resists, and accordingly the resistance must be collective. Otherwise manifest what they share common would be permanently shaken. (pp 127-128) That is happening exactly in the movie
So, that’s why not only are all the members of the group individually attracted to one another because they resemble one-another, but also because they joined to that which is the condition of existence of this collective type: that is to say, to the society that they form by their union. Not only do citizens love each other and seek each other out in reference to strangers but they love their country. (p128)
As a conclusion - crime consisted essentially in an act contrary to strong and defined states of the conscience collective. (p128)
Altruistic suicide is a result of too much integration. It occurred at the opposite end of the integration scale as egoistic suicide. Self sacrifice is the defining trait, where individuals are so integrated into social groups that they lost sight of their individuality and became willing to sacrifice themselves to the group's interests, even if that sacrifice is their own life.
Source:
Giddens, Anthony. 1998. Emile Durkheim: Selected Writings. London: Cambridge University Press.
We will talk mainly about social solidarity and crime according Durkheim.
Mechanical Solidarity - Social cohesion based upon the likeness and similarities among individuals in a society, and largely dependent on common routines.
An act is criminal when it offends strong and defined states of the conscience collective. We must not say that an action shocks the conscience collective, but rather that it is criminal because it shocks the conscience collective. So, a sentiment, whatever its origin and end, is found in all minds with a certain degree of strength and clarity, and every action which violates it is a crime. (pp 123-124 Giddens)
The sentiments are strong because they are unquestioned. It is the fact that they are universally respected which gives them the specific respect which they are accorded. (p 127)
Crime is possible only if this respect is not truly universal; consequently, it implies that they are not absolutely collective. But since it is the conscience collective which is attacked, it must be that which resists, and accordingly the resistance must be collective. Otherwise manifest what they share common would be permanently shaken. (pp 127-128) That is happening exactly in the movie
So, that’s why not only are all the members of the group individually attracted to one another because they resemble one-another, but also because they joined to that which is the condition of existence of this collective type: that is to say, to the society that they form by their union. Not only do citizens love each other and seek each other out in reference to strangers but they love their country. (p128)
As a conclusion - crime consisted essentially in an act contrary to strong and defined states of the conscience collective. (p128)
Altruistic suicide is a result of too much integration. It occurred at the opposite end of the integration scale as egoistic suicide. Self sacrifice is the defining trait, where individuals are so integrated into social groups that they lost sight of their individuality and became willing to sacrifice themselves to the group's interests, even if that sacrifice is their own life.
Source:
Giddens, Anthony. 1998. Emile Durkheim: Selected Writings. London: Cambridge University Press.
Hand out k příštímu semináři
Émile Durkheim
Sociologický fakt
Způsoby jednání, myšlení a cítění, vnější vůči jednotlivci, které ho ovládají, jež jsou vybavené donucovací silou.
Mechanická a organická solidarita
Kolektivní jedinec kontra individualita jako produkt sociální diferenciace
Suicidní proudy jako sociální fakt
Sebevražda individuální akt nebo sociální fakt?
Druhy sebevražd
„Za sebevraždu považuje i takové jednání, které vede k tomu, že člověk nezahyne vlastní rukou, jako je tomu v případě hrdinů, kteří se obětují pro celek.“ Keller o Durheimově pojetí sebevraždy
Egoistická sebevražda – ve společnosti je nízká míra integrity
Altruistická sebevražda – ve společnosti je příliš velká míra integrity
Anomická sebevražda – ve společnosti jsou narušeny normy
Fatalistická sebevražda – ve společnosti jsou příliš silné normy
Altruistická sebevražda
„Durkheim argumetnuje, že altruistická sebevražda je založená na službě, povinnosti.“ (Fenini o pojetí altruistické sebevraždy)
„Podřízení jednotlivců celku vychází z uznání, že „sociální bytost je bohatší, komplexnější a trvalejší než bytost individuální.“
„Každá společnost je předurčena k tomu, dodat stanovené množství dobrovolných sebevrahů.“ Durheim
Sponzorský dar od Kofoly
Návštěvníkům semináře bychom chtěli oznámit, že jsme prvávě v jednání s Kofolou a pravděpodobně už od příštího týdne budeme moct účastníkům nabídnout zdarma občerstvení.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)