Anatomie pekla - jak jsem jej viděl před 3 lety

Anatomie pekla

Petr Sič



Tam kde jsem jazyku nevěřil



Anatomie pekla je zvláštní film, ale dřív než se pustím do něj, chtěl bych prohodit pár slov o této formě. Film, alespoň v tom významu, jak nám jej podsouvá televize, na nás působí velmi bezprostředně. Mluví ikonickou řečí. Kreslí obrazy, jenž se zdají srozumitelné každému. Byl bych v pokušení říct, že film na nás působí bez toho, aniž bychom se museli naučit jeho jazyk. Jako bychom k jeho porozumění nepotřebovali se socializovat.

Anatomie pekla mi však znemožnil tento bezprostřední přístup. Neměl jsem tzv. aha-zážitek. Film ve mně sice nechal nějaký dojem, ale ten byl velmi neuchopitelný. Podobně jako když ráno vám v puse zůstane chuťový ocas z večerního vína a vy marně vzpomínáte, s kým jste měl včera tu čest. Měl jsem tendenci jej odmítnout, označkovat levnou nálepkou a zapomenout. Nedal se však jen tak sežvýknout.

Jelikož jsem Anatomii pekla viděl v rámci jednoho z dýchánků naší feministické sekce následovala po skončení filmu diskuse. Byl jsem překvapený jak různě se dá tento film číst. Někteří byli znechuceni brutálními scénami, další zaujala předhozená témata intimity, hodně lidí bylo znuzeno pomalým tempem filmu a někteří byli ospalí snovými scénami. Trochu mimo působili feministky s jejich předem připravenými kategoriemi, do nichž tento film chtěli napasovat. Násilné zjednodušení a okleštění o nefeministické interpretace působilo dost uměle a nabízené pojmy mi s filmem neladily.

Ukázalo se, že film, právě proto, že je ikonický, dovoluje v nezakotvenosti svých výrazů různé způsoby čtení. Význam jednotlivých obrazů jakoby plaval nadnášen svou neurčitostí, nebyl jako slovo svázán s jediným okruhem toho, co může znamenat. Z názorů jednotlivých lidí byla vidět různost a mnohost pohledů, z nichž o žádném se nedalo mluvit jako o jediném správném. Než o hledání pravdy to bylo o poklonách žádoucnosti. Nikdo nechtěl urazit feministky tím, že by identifikoval některé scény „jejich“ kultovního filmu jako čistě pornografické. Původ různosti interpretací jsem si pro sebe určil jako vliv naučeného jazyka, který nabízí kategorie, v nichž můžeme film uchopit. Proto si myslím, že určitá „zaslepenost“ feministek nebyla dána jejich purismem, jejich odporem k nefeministickým tématům, ale „slepostí“ jejich jazyka, který jim neumožnil se jinak vyjadřovat.

Ovšem o kom toho vím více, než o sobě? Proto se vrátím k tomu, jak jsem film četl já. Jako první mě zaujala strojovost. Herci se často dostávali do scén, v nichž svou roli přehrávali a to právě ve chvílích, kdy film měl získávat na autenticitě. Když jsem si přehrával jejich odstup, jejich vnitřní chlad k roli, vybavili se mi fotografie Saudka. Ty taky ve své vtíravé líbeznosti podsouvají rychlé kategorie – líbivé, jemně erotické, jednoduché až kýčovitě krásné. Pokud však je prohlížíme v sérii, může nás zaujmout jistá teatrálnost. Divadelní napětí, které jakoby neúmyslně narušuje autentičnost obrazu. Jakoby nám autor neříkal jako obvykle: Podívejte se, co vidím v objektivu!, ale jako by spíše nás pozíval do světa své intimity, svých citů. Nutil nás stávat se voyeury, diváky jeho soukromí a postavil nás do role sousedů s uchem přitisknutým ke stěně, nebo ještě lépe, koukajících klíčovou dírkou.

Podobně mě oslovovala Anatomie pekla. Vyumělkovanost dialogů, absurdnost situací mě odtrhávalo od toho, abych se do filmu jen ponořil a bez přemýšlení jej prožil. Neautentičnost obrazů mi říkala, že scény je třeba chápat symbolicky, že je potřeba hledat za nimi další významy. A jelikož jsem chtěl hledat význam, musel jsem se ptát sám sebe, co chtěla autorka říct? Co tímto filmem chtěla sdělit? Protože v okamžiku, kdy bych tušil, o čem autorka mluví, mohl bych lépe rozumět jednotlivým obrazům.

Téma poslání, se mi zdá, je v tomto filmu velmi podstatné. Autorka skákala v rámci jednotlivých forem (snové záběry kontra dokumentaristické, dlouhé výpravné pasáže (skoro až něžné) v protikladu s brutálními účinky šokujících pornosadistických scén), používala různých rovin – návrat do dětství, pasáže vyprávění(snů), dialogy a práce s nahotou. Ve své metodě vyprávění nepoužívala obvyklý postup kamery, neexperimentovala s ní, ta naopak byla velmi klidná a vytvářela spolu s malým počtem střihů, poklidný dojem filmu. Nešla po akci, ačkoliv příběh k tomu vybízel. Tudíž nesnažila se nás vtáhnout lacinými triky do děje. Naopak předkládala jednotlivé scény se zpomalenou delikátností, abychom je mohli „vychutnat“ (např. místo erotiky ukázala těla jako směšná, neohrabaná). Statickou kamerou nás vybídla k odstupu. Dává nám prostor k uvědomění si obsahu scén. Připomíná to přístup starých filosofů, kteří odkládali knihu v okamžiku, kdy je začínala pohlcovat, protože by k ní nemohli získat dostatečný odstup. Jde o podobné popichování čtenáře, jeho provokování, jako používá W. Benjamin. Už svým stylem psaní, točení, staví diváka do kritické pozice.

Jestli je v něčem stereotypní, tak je to ve zvolených situací. Mnoho z nich prožíváme jako každodenní, běžné a autorka je vystavením do nového světla problematizuje (hraní si na doktora v dětství, polykání semene, placení za erotické služby, ráno nad panákem v baru). Proto můj způsob uchopení tohoto filmu je odlišný od ostatních. Myslím si, že autorka nám nepřišla předkládat hotové dílo, ukázat k čemu došla. Ani si nemyslím, že by se nás snažila provokovat, donutit nás k akci, k zamyšlení, i když občas používá pobuřujících, vyzývavých projevů. Naopak myslím si, že autorka se zabývala tématem, který se ji osobně bytostně dotýkal a tento film je její způsob hledání odpovědi.

Na první pohled se zdá, že autorka hledá sebe v základních rolích nabízených společností. Odstupuje od vzoru ideální ženy, stejně tak i muže. Proplétá se mezi nimi a herci často přijímají chování náležící druhému pohlaví (vzlykající muž, vládnoucí žena). Autorčiným prostředkem k narušení těchto stereotypů je jejich obnažení v intimních tématech. Autorka však není v tomto důsledná, žena se občas stává zpátky nežnou dívkou a muž chlapem. To je další z důvodů, proč si myslím, že pro autorku jde o způsob hledání. Hledání vlastní pozice.

Brutálnost způsobu hledání mi připomíná Markýza de Sade. Ten vstupuje do extrémů, aby odhalil vlastní hranice, na kterých zastaví. Využívá hraničních zážitků, aby našel své limity. Sade tyto limity označuje jako svazující, jsou to pro něj hranice zbabělých. Pro autorku je důležité najít společenskou naučenost rolí, v extrémních situacích je překračovat, a tím zpochybnit. A stejně jako Nietzche odhalit naučenost těchto pozic, proto abychom se jich mohli vzdát a ustanovit si vědomě své vlastní. Jde o pohybování se na hranici jazyka, abychom odhalili vše, co není naše. Odhalit vše, co přijímáme jako „vrozené“, automatické a přitom se jedná o společensky stanovené.

Film Anatomie pekla je o hledání limitů a jejich překračování. O hledání sebe na těchto hranicích. Jde o růstový film – prožité zkušenosti postavy zásadně mění; který nám ukazuje, že kromě mudrování existuje i cesta extrémů. Autorka uchopuje identitu na nejintimnějším místě, hold francouzy byli vždycky rafinovaní.