Dvanáct rozhněvaných mužů (1957)
Dvanáct porotců rozhoduje o osudu souzeného. Na první pohled jasný případ, kdyby se nenašel jeden pochybovač... Komorní drama s velmi dobře propracovanou psychologií postav a dynamikou skupiny.
Foucault a techniky moci
Konstrukce (normalita kontra deviace – kriminalita)
Z jakých pozic je nahlíženo a interpretováno chování souzeného jako deviantní? A naopak, kde se setkáváme s „normalitou“? kde porotci mají potíže ji přelabelovat jako deviantní, tak aby odpovídala představě devianta (integrace jednání, očekávaná jednání vzhledem k deviantní roli (viz. předchozí lekce Goffman)?
Hranice - Normy
„Imperativem... je ustanovit hranice mezi regulovanými a neregulovanými okruhy lidské aktivity.“ (Foucault, M: Technologies of the self)
Lpění normalizace na přesných definicích, stanovení hranic, je základ pro určování normality. Konstrukce hranic se tak stává jedním z principů moci. Jejich stvrzení v sérii banálních opakování, v perforamtivních aktech, je pak otázkou rutinizace. „Prosáknutí technik do krve, podobně jako drezura u zvířat“ zajišťuje jejich nezpochybnitelnost a automatičnost.
Normativní normalita
Dohled na „hranicích“ – permanentní systematické pozorování a hodnocení objektu vytváří ve své repetici vztah mezi subjektem a mocí. Vlést se do „hranic“, bytí normálním, se stává vyžadovanou normou. A přesto mezi porodci se najde jeden „nekonformní“, nenormální. Co je zajímavé – proč a jak svou „deviaci“ tento „nonkonforman“ obhajuje? Jakou praktikou své chování vrací do normality?
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat