Hand out pro šesté setkání - Merton, anomie a taxikáři

Taxikář (Taxi Driver, 1976)

Režie: Martin Scoresese. Scénář: Paul Schrader. Hudba: Bernard Herrmann. Hrají: Robert De Niro, Cybill Shepherd, Jodie Foster, Harvey Keitel, Peter Boyle, a další.

„Poslouchejte, vy svině, vy sráči. Tady stojí muž, který už to takhle dál nenechá. Muž, který se postavil proti té špíně, proti kurvám, proti pasákům, proti všemu tomu svinstvu. Tady je muž, který to tak dál nenechá !“

1. Cizinec

Filmové zobrazení postavy cizince v moderním slova smyslu. Oproti formě cizince, o které prve mluvil Simmel, je zde posun: zatímco v Simmelově pojetí je modelem cizince cestující obchodník, „ten, který nevlastní půdu“, Scorseseho film nám ukazuje cizost městskou: nejde o cizost jako deviaci (zvláštnost jednoho jedince), ale vlastní charakteristiku samotného města. Simmel se tohoto pojetí cizosti dotýká, později se o něm dočteme u R. Sennetta, E. Goffmana nebo A. Giddense.

2. Moderní město

Město bylo v období modernity nositelem emancipačního potenciálu: „odejít z venkova, zbavit se závazků, začít nový život“ bylo ideálem, který odpovídal moderní hodnotám: - individualismus
- odklon od široké rodiny k úzké, citově vymezené jednotce
- pozice jedince definována podle postavení na trhu práce
Zároveň se svobodou s sebou moderní město přináší ohrožení: město je prostředí, kde je každý každému cizincem (R. Sennett), každý má důvod se obávat druhých.

„Každou noc, když vracím taxík do garáže, musím ze zadního sedadla utřít sperma. Někdy utírám i krev.“

Aby anonymita města zůstala zachována a my se mohli těšit přehlídkou pestrosti, různosti až bizarnosti moderního města a necítit se přitom ohroženi, chráníme se pomocí složitých postupů „patřičného chování“, z nichž na prvním místě je tzv. zdvořilá nevšímavost (E. Goffman).

3. Samota, zlost

„Osamělost mě pronásleduje celý můj život. Všude. V barech, v autech, na chodnících, v obchodech, zkrátka všude. Není před ní úniku.“

Město s sebou také přináší specifický druh samoty, „samotu v davu“. Ve městě je těžké být sám, ale kvůli odlišné – funkčně diferencované a obecně „mělčí“ – povaze sociálních vazeb je snadné být osamělý. Typickým městským sentimentem je také volání po vládě zákona a pořádku. Není v silách jedince prožitkově nebo rozumově obsáhnout veškerý chaos dění, které ve městě probíhá (ostatně pravidla „zdvořilé nevšímavosti“ nás učí toto dění ignorovat). Fantazie o tvrdé ruce zákona (nebo o „dešti, který smyje všechnu tu špínu z chodníků“) jsou průvodním jevem neurózy pře-urbanizovaného člověka.

„Dvanáct hodin práce a já pořád nemůžu usnout. Dny se táhnou dál a dál, žádný z nich nekončí (...) Celý svůj život jsem potřeboval místo, kam bych mohl jít. Nemyslím si, že by se měl člověk zaobírat sám sebou. Myslím, že by se měl každý snažit být jako ostatní.“